Nintendocore Princess

Pochybuju, že by mě kdo kdy označil za milýho a dobrosrdečnýho člověka. Obvykle jsem za tu špatnou, za svini, a to nejen proto, že jsem od malička fandila záporákům. Dobro je dost nudný. Tak proč ho bližním činím?

Občas mám fakt chuť, aby mě na přechodu srazil autobus. A teď přejděme suicidální tendence. Obvod ‘proč jsem radši nedržela hubu’ se prodloužil na ‘proč jsem nad tím radši nemávla rukou’. Hřejivý pocit z toho, že jste si odtrhali od huby, od spánku, od vlastní neúprosně tikající časomíry, rychle střídá žluč, která stříká hore. Za dobrotu facefuck, podej mu prst a posere ti celou hlavu.

Budu naprdnutá sedět se založenejma rukama a čekat na omluvy? Ale ne. Budu se snažit situaci vzniklou pomýlením druhé strany napravit? Ale ne.
Budeme se mstít? Budeme škodolibí, co milášku? Ale ne.

Moje ego má na dlouhé věky dovolenou a já jsem rozsekaná tupým nožem na nudličky a hniju. Všechny chyby na mou hlavu a svůj bordel na můj kompost si doveze i ten, kterýmu jsem to nedovolila. Adektvátní pokuta: dvacet tisíc ran pěstí za nedovolenou skládku.

Ve školce jsme se naučili, že křeček umře a semínko vyroste, nebo jak to bylo. Ale nikdo mi neřekl, že už tehdá, kdy si ta pizizubá blondýna vydupala obrázek se srdíčkem a na mě vyzbyl kyblíček, jsem si měla otevřít hubu na plnou šířku a prát se o svůj vzduch. V tomhle světě nejde ani tak o štěstí a o lásku, ale o podvody, vychcanost, tunely, sobectví, sobectví, sobectví, prachy Warcraft a sex.

Někdo je prostě ukňouranej rozmazlenej spratek, kterýmu chybí za destrukci cizích báboviček deset na holou. Těším se, až tyhle smradi jednou vylezou na světlo, aniž by jim za prdelí stál nějakej patron a hned první facka je vrátí do týhle zkurvený reality. A někdo je v zásadě dobrej, akorát mu občas ego nebo vodka nebo jiný nešvar trochu přišlápne vedení. A někdo je prostě píča a s takovejma se nebavím.

Už je mi 23, možná dopíšu bakalářku, odstátnicuju, mezitím pojedu do Szegedu a bude mi nejlíp. S Kuřetínem chováme housenky a v noci jim chodíme do lesa na dub a čistíme chlívek od bobků. Asi mám zpět svou starou práci, která mě bavila a srala, a splatím dluhy, a koupím si tři prdele IronFistu, od MildyKavalce dostanu koženou Absolutku, na narozeninovým večírku se ukáže, kdo jsou praví přátelé a tak.

Napište, co na léto chystáte vy.

Vždycky si to zákonitě vybere svou daň. Rozpačitej feeling, kruhy pod očima, noví divní přátelé na fejsbuku. Tolikrát jsem za poslední tejdny byla v šest ráno vzhůru, a tolikrát jsem nesnídala.

Jedna z dalších cest, který jsou špatně. Nejspíš je tohle nepochopitelný, stejně jako Domingovy krásné verše, ale whatever man. Není to jako když nám bylo sedumnáct a většině věcí jsme naivně věřili. Teď už víme, jak to je, a stejně to děláme.

Neříkám, že jsem našla lék na rakovinu, ale bylo příjemný popřát mámě k svátku, koukat v autobuse na ubíhající stromy a pole a pít neperlivou vodu. Dát si teplej nedělní oběd, polehávat v dvojposteli celej den v pyžamu, pouštět si videa s ježkama, kteří se snaží nacpat hlavu do ruličky od toaleťáku, opíct si buřta, uvařit na druhej den a z rozespalosti se ptát na pitomosti, jako jak velká je běžná ornithoptera.

Snažím se vymlátit z hlavy všechny ty halucinace, co se dost možná nestaly, ale jde to špatně. Někteří z nás nebyli dost opilí, dost krásní, dost high. Poprvý jsem vyčerpaná usnula v objetí, ale potila jsem se a slintala na polštář, fuj já.

A těším se na vejlet za hmyzem, na další opíkání a na tajnej noční hon na ježky s velkou baterkou. Jsem zvědavá, jak dlouho mi tenhle patetickej lásko-stav vydrží.

Každej by měl mít tu a tam právo a abilitu se zahrabat šest stop do země a hibernovat, dokud se mu to nerozleží v hlavě. Alespoň lišajový housenky to tak dělají, a maj i na tři léta vystaráno.

Vítejte v panoptiku mé nebetyčné naivity. Škrábu se po strmý střeše, dokud nestojím na vratkým vrcholu, neochutnám řídkej vzduch a nerozmáznu se o všechny břidlice. Jestli mě to baví? Já ti ani nevim. Jestli mi to za to stojí? A tak co, mám se placatit na písečku a realizovat se tak, že ostatním dětem rozsekám bábovičky?

Jestli mě budou hrabat do země, tak za určitejch podmínek. A není věru lehký jim dostát. Návod na smyčku budu muset najít na joutubě, a než se ji naučím, budu mít odřený prsty a vykašlu se na to. Než vylezu někam hore, zamotá se mi hlava z nízkýho tlaku a návalu krve, a bude po vizi lebky na kaši. A i kdyby nakrásně přišel nějakej dobrák a dal mi do pracek kvér, rozvejskala bych se nadšením, jestli si s tím můžu postřelit pár plechovek a hrát si na TombRaider.

Nejspíš bych se už měla sebrat a chodit s holkama na nákupy a pak do klubu a na víno, pomlouvat naše drahé polovičky a stěžovat si na špeky na bocích, lámání nehtů a roztřepený konečky. Místo toho už mám nachystanou soupravu trenky+triko minimálně ve čtyřech celochlapeckých bytech, protože je mi z vína blbě a nákupy mě baví v prostoru ebay.com až ebay.co.uk. Nicméně, asi je můj účel a povinnost, upsat se ke slepému obdivu, držení huby a tolerantním úsměvům, ústupkům a jednostranným kompromisům. Nejspíš jsem se k tomu upsala už tehdy, kdy ze záběrů ultrazvuku zjistili, že nemám penis. Nejspíš jsem se k tomu upsala taky tím, že žiju v zemi, kde jsou ti s penisem a bez něho na jiný příčce společenskýho žebříčku.

Tohle není antióda na penisy. Čert vem všechny ty ufňukaný nány vychovaný v módu ‘buď hezká, aby si tě někdo vzal a živil tě’. Chci tím říct, že mít penis, mám to všechno teď pěkně ospravedlněný, a nemusím řešit, jestli ten divnej feeling je pálení žáhy ze dvou piv, nebo výčitky, příprava na moralizační kecy a seberealizace na bodu nula.

Jsem nasraná a na fejsbuku jsem si schválně nastavila narozeniny na dnešek. A lidi mi teď píšou vše nej a přitom vůbec neví. Pcha.