Nintendocore Princess

Tak jo, odlehčeme.

Jdu za vámi se svým seznamem podivností, které coby rituály dělám bez výjimky téměř denně. Zamejšlela jsem se nad tím a sondovala v okolí, že nejsem sama. Znám kluka, kterej nemůže jíst párky, dokud jim neuřízne ty zaoblené konce. Znám lidi, co zásadně obrací první cigaretu v krabičce, nešlapou na kanály nebo zaklapávají věci, aby se nestaly.

Nemůžu jíst rajče, pokud není okrájeno od zelené tvrdé části uprostřed, která vydá na notný špalek. Není-li rajče nakrájeno, pouze ho nakoušu a vysosám vnitřek.

Když jedu autobusem, zrovna nespím a míjíme další autobus, můžu si krk ukroutit, abych se podívala, jestli si řidičové zamávali. Nevím, jestli je to povinnost vycházející z kolegiality, nebo se pražskej řidič zná s tím, co rozváží děcka v MHD u nás v Meziříčí.

Když přecházím na přechodě a někdo mi zastaví, tak se na něj usměju a řeknu děkuju, i když to asi neslyší.

Když jdu na zkoušku z religionistiky, vždycky vyšlapu všech pět pater bez výtahu, protože se zadejchám a nemám pak fyzickou sílu bejt nervózní.

Když mě zrazuje technika a já už fakt nevím, zkouším na ni psychologický řeči a většinou to funguje.

Když jdu do kavárny, nikdy nesladím, ale balený cukříky si vždycky vezmu s sebou. Jednak mě baví ty designový obaly a jednak může přijít bída a já budu mít aspoň ten cukr.

Když jdu spát, prostě neusnu, dokud někde něco svítí nebo bliká. V dnešní době modrejch diod strávím každej den před spaním minimálně půlhodiny času, než všechny světýlka a blikátka ucpu a zakryju černejma ponožkama.

Když najdu v jídle kost, vlas, křupku nebo kamínek, tak už to nejím a k tomu jídlu mám pak 6-12 týdnů naprostou averzi.

Nechápu lidi, co si dají tu práci a plivou melounový semínka. Já je naopak považuju za nejchutnější část celýho melounu.

Když se v práci nudím a nikdo se nedívám, tak tancuju, zpívám si, nebo mluvím aglicky sama se sebou.

Mám nějakou blíže nespecifikovatelnou slabost pro Rusy a pro Rusky. Možná proto, že je v Rusku velká koncentrace nintendokóru.

Možná si vzpomenu na něco dalšího dřív, než mi to tu smažou, protože mám nezaplacenou doménu. Stay tuned a z odkazu na obrázku si poslechněte nějaké to nintendo.

Někdo si obvykle rány líže a pak převáže, já je mám ve zvyku pitvat rezavým nožíkem a jemně vmasírovat hrubou mořskou sůl. Pomáhá mi to zapomenout na tu nejistotu.

Někdy nevím, kdo jsem a za co stojím, a proč je to a tohleto, a jak můžu vědět, že to nebude jinak. Nemůžu se na sebe ani podívat, abych ten odraz hned nezpochybnila.

Pořád nemůžu zapomenout na nože v zádech od úplně cizích lidí; nakolik jsem chtěla, zůstaly po nich díry – a bolí. Občas mám pocit, že bych si musela vystřelit mozek nebo minimálně změnit stratosféru, abych nemusela dýchat tak přiškrceně.

Ale proč? V čem jsem horší, proč nová a jiná je lepší a pak zase horší a pak se zase vrací na mysl? Kdybych dělala tohle, bylo by to dobře? Nechtělo by se po mně záhy támhleto? A pořád se mám usmívat a říkat dobrý den, děkuji, nashledanou?

Tvrdili mi, že nikdo nevyhrál. Ale já vím, že tohle je pitomá soutěž a já prohrávám na celé čáře.